A někdo jiný, jak jdou roky v životě, bere kuličku za kuličkou a trochu udiveně pozoruje, jak se mění. Od hlučných tónů po blues. Od černé, jež prý sluší a je vždycky in až po poznání, že písnička může být optimistická a přitom smutná. Málokdy víme, jak bude vypadat ta příští kulička na šňůrce. Kam nás povleče náš měnící se vkus, naše nálady, roky, jež se v nás rozpouštějí jeden za druhým.
Ono je to tak báječně zařízený. Osud, potvora jedna poťouchlá, servíruje nám fajnový věci někdy včas a někdy pozdě. A potom jen stojíme, s hubou dokořán a přemýšlíme, kde jsme byli, když tahle muzika zněla naživo v sálech. Osud mi náhodou přišoupl do přehrávače ženskou, o které jsem si myslel, že se s ní už nadosmrti budu míjet. Zuzanu Navarovou. Jistěže jsem ji slyšel i dřív. Ale asi sem byl hluchej nebo větší vůl než dnes.
7. prosince to byly dva roky, co jsem definitivně prošvihl možnost slyšet ji naživo. Moje chyba.
Blog | Jiří Nedvěd