Ale moudro o tom, že nevěra, které se dopustí žena je taková… lepší, neboť žena to chápe jako začátek vztahu, kdežto muži zahnou a jdou klidně dál, už tolik zábavné není. Vypustila ho do éteru jedna z volajících posluchaček a pravděpodobně ho myslela vážně. Vzpoměl jsem si na to, když jsem četl post A. Rognerové, která se na svém blogu pozastavuje nad účelovým dělením na "mužskou" a "ženskou" nevěru, přičemž jí, samozřejmě vychází, že ženská nevěra je přijímána negativněji. Já bych mohl sice tvrdit, že zatímco chlap je vnímán jako děvkař a ku**vník, tak žena "u přítele nachází to, co jí jí její manžel není sto poskytnout". Kdo chce psa bít…
Extrémní příklad manželů Kopeckých ( citovaný A. Rognerovou) ztrácí na své extrémnosti, doplníme-li fakt, že i paní Kopecká měla přítele. " Sebelepší, sebecharismatičtější herečka by byla v očích veřejnosti bezcharakterní mrchou a nezodpovědnou matkou, kdyby si dovolila totéž, co pan Kopecký," píše A. Rognerová.
Můžeme-li věřit bulváru, potom nemám pocit, že by G. Osvaldovou někdo kdovíjak odsuzoval. ( tady nebo tady).
Celý ten problém není v náhledu na rozdíly mezi ženskou a mužskou nevěrou. Je to v měnícím se náhledu na nevěru jako takovou.
Ženy a muži si totiž nemají až zas tolik co vyčítat. To, co je zčásti odlišuje, je postoj k nevěře; zatímco muž (ve většině případů) přijímá fakt své vlastní nevěry fatálně ( stalo se, stalo, co s tím nadělám), žena si potřebuje svou nevěru dodatečně odůvodnit a omluvit. Netvrdím, že je to něco směšného, prostě je to, řekněme, povahový rys vyplývající z celkového založení žen. Jsou zodpovědnější, citovější. Proto se ženy ( ve většině případů) pokoušejí sami sobě namlouvat, že doufaly " ve vážný vztah", že "věřily v čestné úmysly muže" což jsou sice argumenty směšné ve světle faktu, že toho muže poznaly několik hodin před stykem, ale zase mnohem přijatelnější než "měla jsem pět velkých ginů a von měl tak upřímný oči".
"Podle … průzkumu z roku 2004 nevěra potkává devět z deseti českých manželství" píše Týden ( a citovala ho A. Rognerová). Tahle vágní věta by nám mohla poskytnout volný prostor k spekulacím, kdože to je ten… zvrhlík, který ničí manželství. Leč přecházející určuje viníky spolehlivě ( tedy… je-li statistický výzkum věcí spolehlivou):
"…podle průzkumu sexuologů Petra Weisse a Jaroslava Zvěřiny z roku 2001, v minulosti již mnohokrát citovaného, je nevěrných 64 procent mužů a 46 procent žen…" ( opět Týden, ten samý článek).
Takže dámy a pánové, víceméně jsme si kvit.
Nevěra dávno pozbyla punc neřesnosti a nemorálnosti. Pro některé lidi je to dokonce standard, který určuje příslušnost ke svobodomyslné vrstvě, k modernímu životnímu stylu. S trochou jedovatosti bych mohl říci, že veřejnoprávní ČT považuje za nemorální neplatit koncesionářské poplatky, ale když se dosud ženatý generální ředitel na plese ČT objeví s milenkou, nemorálně to nepůsobí. Nebo přesněji, působilo by nemoderně tvrdit, že to není košer.
Manželství je instituce, která má svá… pravidla a zákonitosti. Svatbou se vztah mění a co se dříve mohlo zdát úsměvné má nyní rys smrtelné vážnosti. Vstoupí-li dva lidé do svazku, přijímají na sebe určité povinnosti. Společná výchova dětí, vzájemná opora, věrnost atd. ( já vím, že to zní pitomě). A potom jeden z nich "uklouzne". Je lhostejné, jestli to nazveme dobrodružstvím jedné noci či selháním; jeden z partnerů porušil slib. Jistě, může nyní tvrdit, že celoživotní věrnost jednomu partnerovi je nesmysl, ale to nevěděl už v okamžiku, kdy na radnici říkal ANO? Jenže manželství přináší věci, proti kterým je malé "mimomanželské uklouznutí" pouhou směšnou hloupostí; nemoc, smrt někoho opravdu blízkého, zhroucení jistot… A najednou mám vedle sebe partnera, který už jednou zklamal. Jak mám věřit, že přijdou-li TY horší věci, nezklameme znovu a se stejnou lehkostí? A navíc to opět omluví jako cosi přirozeného. Můžeme si slíbit, že si o nevěrách budeme říkat a budeme si je odpouštět. To je krásné předsevzetí a většinou také platí. Do okamžiku, než jeden z nich doopravdy zahne. Znal jsem jedno takové manželství. Zhroutilo se po první přiznané nevěře. Ona mu to odkývala neboť by mu odkývala cokoliv a on si myslel, že k "uklouznutí" mají stejně svodomyslný přístup. A pak se on jednou rozpovídal o firemním večírku a divili se oba.
S pravdou v manželství je to jako s dietou; funguje to jen když se to nepřehání. A jestli to platí i o nevěře? Co já vím… ?