Cestu vlakem jsem přežil jen díky tomu, že Nohavica v přehrávači měl zcela evidentně ještě horší náladu než já. Černá je osmá barva duhy… vrčel mi do ucha a vlak se kolébal z jedné strany na druhou. Pořádně usínat jsem začínal přibližně dva kilometry před cílem. Pochopitelně.
Jen jsem vlezl do haly, ospamovala mě Metrem babča v zeleným ohozu. Nohavica vrčel do sluchátek… Dopisy bez podpisu, změněným rukopisem, slovíčka plná hnisu, vykřičník za dopisem… Bulváři hýřily všema barvama. K. Svoboda měl pohřeb. Viděl jsem i titulek s ( minimálně) třemi vykřičníky ( "Tři vykřičníky v jedné větě je příznak choré mysli" tvrdí T. Pratchett). Venku se rozprostírala realita, trochu mokrá, jak tak kapala z nebe na zem. Zrušte ráno!!!
Vždycky jsem rád olizoval lepidlo na známkách či poštovních obálkách . Nevím proč. Asi nějaká mánie či úchylka, řekl bych. Rodiče to neviděli rádi a tvrdili, že to není zdravé. Ve věci zdůvodnění PROČ to není zdravé želbohu, poněkud tápali. Obvykle tvrdili, že se do toho melou kosti, starý hadry, kravský kopyta. Samý fujtajbly.
Ale to lepidlo chutnalo fajn.
To rakouští rodiče tápat nemusí. Oni vědí, co říci svému zpomalenému potomkovi, když se mu blemcá postmarke po jazyku:
" Ale fuj, miláčku, neolizuj to. Melou do toho zkamenělý mimozemšťany."
Nevím, jestli něco takovýho chystá Česká pošta, ale nedávno se v tisku psalo že zmizela "planeta Pluto". A že se kdesi ztratilo pár metráků zabavený marihuany. To už zní nadějně.
Pánové Smoljak se Svěrákem to ve Švestce nazývají "neschopností myšlenku udržet". A ačkoliv to přiřazují ke stáří, dalo by se to hezky napasovat i na Wikipedii a na soustavy odkazů vedoucích daleko široko. Na Wiki je právě to úžasné, že se můžete ponořit třeba u skoku do výšky a vynoříte se u …ehm… . A když budete mít štěstí, tak se navíc i něco dozvíte.