Nálepky ze sýrů, piva či sirek. Razítka posledního dne. Cínové figurky. Všechno s kočkama nebo slonama. Sběratelé, shromažďovatelé. Smysl to má jedině tehdy, když přibývají další. To, co už ve sbírce mají je nezajímá. Ano, občas si to prohlédnou, zkontrolují, zda katalogizační číslo stále odpovídá skutečnosti, ale to, co je sebráno je už mrtvé.
Plechovky od piva, staré jídelní lístky, pohledy s leteckými snímky měst. Někde si o sobě přečíst noticku: pan B.B. vlastní rozsáhlou sbírku šesti tisíc popelníků. A přitom je sám nekuřák. Potřebují svou sbírku fyzicky hmatat, vidět, vlastnit. Ukázat, dokázat, že opravdu sehnali to, co sehnali. To chlápek, se kterým jsem jednou seděl u stolu v hospodě byl jinej. Taky sběratel, taky shromažďovatel. Džínový sako, protáhlej, trochu koňskej obličej a děsně unavený oči. Listoval ve velkým ohmataným diáři z roku 84. Převracel stránky zepředu dozadu a zase zpátky. Občas se napil piva nebo potáhl z cigarety.
" Kudy se dostanu na fotbalovej stadion," zeptal se mě naprosto neočekávaně. Takovej neočekávanej dotaz z vás může vyrazit veškerý vaše vědomosti a vy si nedokážete nejen vzpomenout, kde je fotbalovej stadion, ale ani na to, kde to vlastně bydlíte. Vyslovil otázku a v jeho koňských unavených očích svítilo tolik netrpělivosti jako v očích závodníků těsně před startem. Popsal jsem mu cestu, ale zapochyboval jsem , že se tam dnes ještě bude hrát nějakej zápas. Netrpělivě mávnul rukou.
" Dá se tam přespat?"
Na okamžik mě napadlo, že se ptá na hotel, který ke stadionu patří. Ne, hotel ho nezajímal. Chtěl přespat přímo na fotbalovým stadionu. Někde na tribuně, možná na malým vápně. Proč? zeptal jsem se ho a on na mě pohlédl jako pohlíží pan učitel na svého poněkud hloupého, ale přesto nejoblíbenějšího žáčka.
" Protože jsem na něm ještě nikdy nepřespal."
To je svým způsobem vyčerpávající odpověď. Ale jen za předpokladu, že vás odpovědi moc nezajímají. Nebo vás nezajímá, co vám lidé říkají. Ukázal mi svůj diář z roku 84. Ano, ukázal. Do ruky mi ho nepůjčil, protože považoval ten ohmataný salát za poklad a něco, co se vymyká veškerým diskusím o ceně a penězích. Od roku 84 jezdí s tímhle diářem a sbírá …stadiony. Je to trochu směšné? No, možná že jo. Je něco směšného na člověku, který někam přijede, vyspí se na místním fotbalovým stadionu a zase jede dál? Vlastně se nic nestane, jen v jeho diáři přibude další zápis. Četl jsem o člověku, který plival. Jo, to zní fakt divně. Ale on prostě vylezl na nějakou věž, rozhlenu, barák a plivnul dolů. Kdo se může pochlubit tím, že plivnul z Eiffelovky? A že to někdy dá koumání, jak to provést. To samotné plivnutí může bejt už jen ta třešnička na dortu. Nebo chlápek, kterej sbírá mosty; přejde po mostě a má ho. Nebo ženská, co běhá nahatá na významnejch událostech. Vyběhne na stadion či kurt, chvíli ji honěj, seberou, zavřou, vyšetřej, pustěj. Další zásek do sbírky.
Tenhle přespával na stadionech. Jo, je to něco jinýho, číst o takovýmhle… sběrateli v příloze celostátního deníku a něco jinýho sedět proti němu a vidět ten blok, ten diář, kterej představuje kus jeho života.
" Spal sem na Letný. teda, to je něco trochu jinýho, než fotbalovej stadionek v Horní Dolní. Ten nezamykaj, tam je to v pohodě." Předpokládám, že Letnou na noc zamykaj. S lehkým, znaleckým úsměvem mi prozradil, že se tam dokázal vpasírovat. Jak? Výrobní tajemství. Je pro sběratele známek tím nejkrásnějším pocitem, když zasune známku do alba , nebo se to nevyrovná tomu shánění, přemlouvání, doufání…
" Olympique Marseille, můj největší úlovek. Padla na to desetidenní dovolená ve Francii. Pět dní sem chodil kolem, než sem se tam dostal. Už sem jim musel bejt podezřelej. Ale dostal sem se tam." Mám mu věřit? Třeba sbírá jen pitomce, který naletěli na jeho báchorku o sbírce stadionů. Ale přece jen… v očích má ten trochu pomatený lesk. Asi to opravdu bude sběratel.
Ať už sbírá cokoliv.
Zeptal sem se ho, jaký by byl vysněný vrchol jeho sbírky. kouknul se na mě. Možná, že mě jen odhadoval, jestli sem hoden vyslechnout si jeho nejniternější přání. Možná se s ním probouzí na všech těch vesnických či městských stadionech a je to příliš osobní, než aby to sděloval na potkání v kdejaký hospodě.
" Maracaná." Lehce, skoro blaženě se usmíval, když mi to říkal.
Asi začnu sbírat nejniternější přání.
Blog | Jiří Nedvěd