Přesně na tohle jsem si hned vzpoměl, když jsem pročítal Instantní astronomické noviny.
Kdo z nás by se nechtěl podívat do vesmíru. Protože ale nejsme ani piloti amerického či ruského letectva, ani milionáři, kteří si mohou výlet na oběžnou dráhu zaplatit z výdajů na občerstvení, zbývají nám náhražky v podobě knížek či filmů. Sci-fi jsem začal číst někdy ve 13 letech a to v době, kdy nové knihy vycházely pouze ve čtvrtek a jmenovitě scifi jednou za uherák. Bylo nádherné snít nad Lemovým Návratem na planetu Zemi o možnosti žít v budoucnosti či poletovat si mezi hvězdami s pilotem Pirxem. Postupně, jak mě puberta pevněji svírala ve svých kleštích byl pilot v představách nahrazován ztepilou pilotkou, u níž mi bylo jedno jak se jmenuje.
Ale ten vesmír tam nahoře, ten zůstávál stále stejný. S přibývajícími léty jsem dospěl k hořkému poznání, že do vesmíru se nikdy nedostanu. Jenže k čemu jsou sny dobrý než k uskutečňování. A ejhle! Možnosti tu jsou. Do vesmíru můžete poslat své jméno. Stačí se zaregistrovat a emzáci si za nějaký ten milión let si budou lámat hlavu ( nebo něco podobného) nad tím, jaké poselství je ukryté ve slovech Alois Loužička, Czech rep.
Popravdě řečeno, než jsem si vzpomněl na Knoflíkáře, vyhodila mi paměť jedno staré pořekadlo: Jména hloupých na všech sloupých. Ale na tenhle sloup se podepíšu rád. Takže naschle na Marsu.